AMOR VACUI - zápisky z cesty

První zkušenost

Moje iniciační zkušenost s lysohlávkami pochází z roku 1997. Vlastně jsem ani nevěděl, co od Nich čekat. Prostě jsem Je zkusil. Byl jsem doma sám, což jsem považoval za ideální příležitost. Táta a bratr byli někde pryč, máma měla přijít z práce až pozdě večer (pracovala v divadle). Nikdy jsem neměl halucinace a moc mě zajímalo, jaké to je. Snědl jsem Jich asi třicet a pak jsem jen seděl a čekal.

Dá se říci, že se stalo něco úplně jiného, než jsem očekával. Začal jsem se cítit divně a jaksi nepatřičně. Po nějaké době jsem si lehl na postel a stulil se do fetální polohy. Následoval stav bez myšlenek, bez emocí, zůstalo jen jakési základní vědomí tělesnosti. V té době jsem ještě neměl zkušenost s meditačními stavy, přesto na mne toto dočasné rozpuštění ega nepůsobilo špatně (jedna má kamarádka hovoří o strašlivém pocitu "trhání na kusy", který v souvislosti s rozpouštěním ega pod vlivem velké dávky lysohlávek zakusila). Ležel jsem v posteli a po nějaké době jsem zjistil, že se mohu hýbat. Slezl jsem po čtyřech z postele a – jak jsem později usoudil – byl jsem psychicky ve věku asi dvou let. Jak čas běžel, prožíval jsem postupně ve zrychlené podobě celý svůj dosavadní život. K emočním stavům odpovídajícím věku dvou, čtyř, šesti let naskakovaly příslušné vzpomínky. Bylo to velmi zajímavé. Když mi bylo vnitřně šest let, odešel jsem do druhého pokoje a zapnul televizi. Bylo právě osm večer a na druhém programu běžel dokument o tvorbě Jiřího Trnky. Nevnímal jsem ale teoretickou část pořadu – měl jsem oči jen pro ty úžasné ukázky. Každá z nich jakoby byla celým filmem. Došlo patrně k propojení se vzpomínkami. Všechny ty filmy jsem v dětství viděl.

Můj "růst" pokračoval. Když pořad skončil, bylo mi subjektivně asi deset let. V televizi začala nějaká detektivka a docela mě bavila. Souběžně nabíhaly vnitřnímu věku odpovídající vzpomínky, v této fázi zkušenosti občas i nepříjemné.

Poté jsem si šel lehnout. Bylo mi vnitřně asi šestnáct, když přišla z práce domů maminka. Pozdravil jsem ji, zamumlal něco o tom, že jsem unavený. Měl jsem stíhu, že "to" na mně pozná. Nepoznala ale nic. Tak jsem ležel v posteli a nechával svůj věk doběhnout k mým tehdejším dvaadvaceti. Byl to poněkud indiferentní stav. Mísily se v něm lehce úzkostné stavy s přemýšlením o tom, co jsem to vlastně prožil, vzpomínkami na nešťastné lásky atd.

Skutečný význam prožitku jsem ocenil až později. Cítil jsem jisté zklamání, že jsem neměl žádné halucinace. V té době mi ani příliš nedošlo, jak hodnotnou zkušeností tato rekapitulace zrození a života byla...

Další zkušenosti

Moje další zkušenosti byly různého druhu. Byla mezi nimi zkušenost skutečně pekelného "bad tripu", kdy jsem houby užil opět sám, bylo to už potřetí. Během mé druhé zkušenosti mi bylo naznačeno, že je sám již brát nemám, neposlechl jsem a byl jsem vytrestán. Vzal jsem je na chalupě a šílel jsem hrůzou, že ty divné stavy nikdy neskončí. Cítil jsem se jak v kleci. Venku bylo chladno a zima, dům mě svíral. Čas jakoby se zastavil. Velmi poučný zážitek. Po tomto zážitku jsem již houby sám nebral. Jeden z prožitků, který jsem prožil se svou kamarádkou, jsem popsal v povídce Skřítek Větřík a čarodějové ze světa lidí. Jednou jsem Je vzal "jen tak" s kamarádem a nebyl to příjemný zážitek. Zařekl jsem se, že už je nikdy "jen tak", tj. bez účelu, brát nebudu.

Patrně nejkrásnější zážitek s Nimi jsem prožil se svou nejlepší kamarádkou a jeho popis pochází už z devadesátých let:

Den, kdy jsme obešli dělníky

Častokrát mi moje nejlepší kamarádka vyprávěla o jednom lese na kraji města, magickém, pohádkovém lese jejího dětství a mládí. Navrhl jsem jí, že bychom jej mohli navštívit v vzít si tam houbičky. Odpověděla, že při intoxikaci lysohlávkami velmi špatně snáší lidskou společnost. Pak se ale zamyslela a dodala, že jsem možná jediný člověk, s nímž by do toho šla. Připouštím, že mě to velmi dojalo. Domluvili jsme se a jednoho prosincového dopoledne jsme se vypravili na výlet...

Našli jsme vhodné místo, "utábořili se", rozdělali oheň (hořel mizerně) a snědli každý kolem dvaceti hub.

Chvíli se nedělo nic.

Pak si začala stěžovat, že je jí zima a začali jsme se trochu hádat, čí to byl vlastně blbý nápad. Věděli jsme, že ve stavu, který se k nám rychle blíží, nebudeme příliš schopni jít kamkoliv, kde bychom se mohli zahřát.

Potom prohlásila, že půjdeme do její oblíbené hospody. "Je tam, teplo a dají nám tam čaj..." kňourala. Navrhl jsem, že lepší bude uhasit oheň a chodit – a tak se zahřát.

S trochou zoufalství jsme koukali na oheň, který se právě konečně rozhořel (ale věděli jsme, že nás ani tak nezahřeje) a odhodlávali se jej uhasit. Definitivnost toho kroku nás děsila. Nakonec jsme to přece jen udělali a vyrazili jsme. Její touha jít do dotyčné hospody byla téměř neochvějná. Problém byl v tom, že po cestě jsme museli projít kolem zedníků, kteří na kraji lesa cosi stavěli, a kteří nás při cestě tam počastovali několika obhroublými výkřiky. To se nám ale vůbec nechtělo.

"Poď', obejdeme ďelňase!" navrhla s čertovským zablýsknutím v oku a vydala se hlouběji do lesa. A tak jsme šli.

To ještě účinky psilocibinu ještě zdaleka nedosáhly svého vrcholu, ale jeden charakteristický rys se už projevil – neschopnost udržet jakoukoli myšlenku dostatečně dlouho na to, aby se dala zrealizovat. Po chvíli jsme už přímo ukázkově bloudili.

"Kdepak bludný kořen – houbičky to byly!" zvolala a šli jsme dál.

Po chvíli už jí ani nebylo zima, myšlenka na hospodu byla definitivně opuštěna a všechny stíhy a nepříjemné pocity zmizely. Ocitli jsme se v absolutním jinde.

Putovali jsme lesem, snad jedním, snad stovkami lesů, a nacházeli desítky magických míst, zahalených stříbřitým vílím světlem. A byli jsme spolu. To bylo ještě mnohem krásnější. Rozuměli jsme si beze slov, viděli, cítili tu krásu kolem, bloudili jsme a nebloudili...

Celý svět v té chvíli sestával jen ze stromů a větví a neustávajících proměn světla a barev, blikotání a mihotání a... úžasu – společného ohromení tou nádherou.

Bezeslovnost toho poznání mi dovoluje psát o tom jen poeticky, a přece mi stále chybějí slova.

Žádné stíhy, žádný strach... jen tichá tetelivá radost kdesi uvnitř, užaslý pohled dítěte, dříve nemyslitelné úhly pohledu a hlavně neochvějnost vědomí, že to všechno mělo smysl.

To vědomí přetrvalo.

Občas jsme si připadal jako skřítek, tak moc se všechno zvětšilo. Ne, neobjevily se žádné halucinace, které bych snad očekával. Viděl jsem jen to, co tam bylo, ale jinak. Možná jsme chodili v kruzích – ten les je ve skutečnosti docela malý – a přesto jsme stále znovu poznávali jeho krásu v desítkách různých variací. Pokud by někdo slyšel naše občasné rozhovory, nedávaly by mu příliš smyslu, ale my jsme si rozuměli. Přestože to celé trvalo asi tak tři hodiny, vnímání času se nám změnilo a tak jsme tam (subjektivně) strávili možná i trojnásobek té doby.

Když se začalo stmívat, vyšli jsme, vedeni světlem lamp, z lesa. Vliv drogy už nebyl tak silný, byli jsme i schopni snést blízkost jiných lidí a dokonce i "smysluplně" hovořit. Pomalu, beze spěchu, jsme se vydali do oné, dříve zmíněné, hospůdky.

Tam jsme strávili "dojezd", popíjeli čaj a rekapitulovali. Chcete-li kdy houbičky zkoušet, střežte se příliš rychlého návratu k "normálu". Právě chvíle doznívání jsou ideální pro rekapitulaci, stejně jako chvíle těsně po probuzení je nejlepším okamžikem pro zapamatování snu. Dbejte na to pečlivě, neboť nic jiného, než právě vzpomínka, vám nezůstane.

A tak jsme obešli dělníky. Myslím, že tak důkladně ještě nikdo nikoho neobešel...

Závěr

Tolik tedy k mým zkušenostem s lysohlávkami. Osobně soudím, že mne obohatily, ale – neboť jsem poznal Jejich sílu – musím rovněž varovat. Jsou nevyzpytatelné. Je třeba s Nimi zacházet s úctou a pokorou, jinak vás vytrestají. Ale pokud hledáte intenzivní zkušenost změněných stavů vědomí, nemusíte sahat po psychotropních substancích. Přinejmenším stejně intenzivní a – co se dopadu na můj život týče – účinnější stavy vědomí jsem prožil při práci se sny u svého psychoterapeuta. Ale o tom zase někdy příště...

Pokud Vás tento článek zaujal, přečtěte si také:

Marihuana

linkuj.cz vybrali.sme.sk